Cartagena je španělské přístavní město na pobřeží Středozemního moře, v provincii a autonomním společenství Murcijského regionu. Žije zde 216 500 obyvatel. 

Tak jsem se vypravila do Cartageny. Tašku přes rameno, brýle a flaška s vodou v ruce. Opět jsem netušila, kam jedu. Došla jsem na prázdné autobusové stanoviště, přepážka byla zavřená, na zastávce stál postarší pán s igelitkou v ruce (a ten neuměl ani španělsky, ani anglicky). Byla jsem trochu nervózní, protože jsem se bála, že autobus nepřijede. Přijel, jinak bych asi nepsala tenhle článek... tak jsem nastoupila a dobrodružství mohlo začít. 
Na španělské autobusy si nemůžu stěžovat. Jak na krátké, tak na delší vzdálenosti, vždycky nový, pěkný autobus s klimatizací. Moc lidí autobusem nejezdí, nebo alespoň v době, kdy jsem jela já, cesta byla díky tomu příjemná a pohodlná. Pro představu přiložím obrázek autobusu. 




Na tenhle den jsem se vůbec nepřipravila. Jela jsem úplně sama a nevěděla jsem co budu dělat, ani kam půjdu. Nemám internet v mobilu, takže jsem vystoupila (3x jsem se zeptala lidí v autobuse, jestli už jsme v Cartageně, díky tomu jsem věděla, kdy vystoupit) a do centra jsem se dostala podle šipek. 



Alespoň jsem si myslela, že jdu do centra, ale protože jsem prostě šla, dostala jsem se do části města, do které jsem původně vůbec nechtěla. Po pravdě jsem vůbec netušila, jak město vypadá, takže jsem si v prvních chvílích říkala, co jsem si to vybrala za výlet. Ulice byly prázdné, obchody zavřené a po obou stranách polorozbořené domy. 





Tohle přece nemůže být to kouzelné přístavní město? Změnila jsem směr a našla trochu rušnější ulici, tím myslím, že jsem tam nebyla jediná. Sedla jsem si do první restaurace, kterou jsem viděla a po těstovinovém obědě jsem vyrazila dál. Tentokrát už správně. Pomalu, ale jistě mezi těmi krásnými uličkami až do přístavu. 







Město se mi nějak zalíbilo a proto jsem začala bloudit mezi těmi malými uličkami, když jsem si najednou začala říkat to hloupé co kdyby... Přestože můžu říct, že se dokážu orientovat, měla jsem najednou pocit, že vlastně nevím, jak dlouho půjdu na zastávku, kde přesně jsem a co když to nestihnu, bla bla… tak jsem se zeptala kolemjdoucích, španělského páru ve středním věku, který mi nadšeně řekl, že jdou tím směrem a že mě tam rádi zavedou. Hned jsem byla trochu klidnější. Cestou jsme si "povídali" a oni se ptali na mou rodnou zemi, jako kdyby o ní slyšeli úplně poprvé. Byli moc milí. :) 
Tím asi ukončím dnešní vyprávění. :) Mějte se krásně a užívejte si poslední letní dny!